Popeleční středou, která letos připadá na 21. únor, vstupují křesťané do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem byla odedávna duchovní očista člověka.
Popeleční středa a Velký pátek jsou dnes v katolické církvi jedinými dny přísného postu v celém liturgickém roce. Popeleční středou začíná příprava na velikonoční svátky, která vrcholí na Velký pátek připomínkou Ježíšova utrpení a smrti.
Na Popeleční středu je věřícím křesťanům v chrámech udělován takzvaný popelec, tedy znamení kříže na čelo posvěceným popelem. Není bez zajímavosti, že tento popel vždy pochází výhradně z ratolestí vrby jívy - lidově nazývaných kočičkami - které byly posvěceny v předcházejícím roce na Květnou neděli. Popelec je znamením pokání, či lépe řečeno několikatýdenního procesu zcitlivění člověka před nadcházejícími Velikonocemi.
Tento proces se nazývá postní dobou, která je v liturgii celých pěti týdnů před Květnou nedělí vyjádřena viditelně zejména tichostí bohoslužeb, holými oltáři bez květinové výzdoby a kající fialovou barvou mešních rouch.
Již velmi brzy se slavnostní počátek pokání stanovil na začátek čtyřicetidenního půstu (tzv. Quadragesimy), a to původně na pondělí po první neděli postní, později však právě na Popeleční středu. Kajicníci se přitom v raných dobách církve v tento den oblékali do kajícího rucha a posypávali se popelem. Pak následoval obřad symbolického vyobcování z církve, který se zejména v Galii prováděl velmi dramaticky. Oblékání zvláštního kajícího roucha a sypání popelem na výraz smutku a kajícího myšlení je známo již ve Starém zákoně a v pohanské antice...
Přitom se klerikům a laikům mužského pohlaví sypal popel na hlavu a ženám se dělal popelem kříž na čele. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se vyskytuje až v 11. století. Předpis o tom, že se k získání popela k udělení popelce pálí ratolesti z předcházejících Velikonoc, nacházíme poprvé až ve 12. století.
